Motivační slohovka – Proč jsem založil ASAP a co k tomu

vedlo?

https://www.instagram.com/p/DGOs0JFAb0P/

Video a myšlenka vznikla 18.2.2025. ASAP funguje od srpna 2021.

(Pro ty, co neradi čtou dlouhé věci, tak si rovnou hoďte TLDR a skočte si případně na poslední tři odstavce, kde pochopíte alespoň tohle video)

Dnes jsem poprvé letěl pár metrů na SNB a jsem na to nesmírně hrdý. Proč, když to zdánlivě vypadá jako úplná blbost, kterou zvládne každý? To, co teď vidíte a budete číst, vám možná zprvu nebude dávat smysl, pokud máte dlouholetý vztah k adrenalinovým sportům, nebo jste zkrátka taková povaha. Já si ten vztah ale buduju poměrně čerstvě a ještě tři roky zpátky pro mě byla absolutně nemyslitelná věc, že bych na SNB povyskočil byť jen o 30 cm.

Už od malička se mi líbily různé adrenalinové sporty a měl jsem vždy hroznou touhu se jim věnovat. Mohlo to být i tím, že jsem byl v dětství často vystavován úzkostným situacím, se kterými jsem nevěděl, jak se vypořádat, a měl jsem pocit, že pokud bych se dobrovolně vystavoval jiné formě strachu, tak bych se poté dokázal lépe vyrovnat s tehdejšími problémy a situacemi.

Rodinou jsem byl ale vždy vychováván úplně jiným stylem. Nechci to házet na rodiče, jedna z věcí mohla být i to, že jsem si o to prostě a jednoduše neuměl říct, že bych něco takového měl dělat. Že jsem tehdy neuměl mluvit o svých problémech a strastech, je úplně jiná story a na jiné vyprávění.

Těsně před oslavením 10. narozenin přišel ale náraz. A to doslova. Srazilo mě auto, které na mě zanechalo trvalé následky. Nehoda mi zanechala přetržený nerv v noze. Abyste měli představu, co to znamená, tak tam máte dva hlavní nervy, které vám řídí motoriku chodidla a pár dalších věcí okolo. Jeden je peroneus a druhý tibialis. Díky tomu prvnímu dokážete přitáhnout špičku a postavit se na paty a ten druhý dělá v podstatě opak. Mně to odnesl peroneus. Měl jsem smůlu, ale i kliku v tom, že se mi to stalo brzy. V podstatě jsem měl dopadnout tak, že do konce života budu chodit s ortézou a berlím se asi čas od času nevyhnu.

Po necelých dvou letech ale přišel zázrak a skokově v podstatě ze dne na den se nerv chytil a já mohl z ničeho nic chodit relativně v pohodě i bez ortézy a berlí. Špičku jsem přitáhl o cca 5 cm méně než na zdravé noze a ze všech prstů zůstal bezvládně viset jen palec. Tahle situace zůstala až do dnes. (Bohužel i tahle relativní drobnost ovlivňuje celé tělo a pomalu, ale jistě jak stárnu, to už pociťuji od kolenou nahoru. Logicky vám to vytváří dysbalance po celém těle, které můžete kompenzovat fyzioterapií, ale s přibývajícím věkem to zkrátka a jednoduše bude už jen horší.)

To pro mě znamenalo, že se na nějaké větší úrovni nikdy nebudu moct věnovat jakýmkoliv sportům, kde jsou potřeba nohy. Vybral jsem si proto tehdy ze sportů rychlostní kanoistiku, kde se sedí, a díky tomu, že jsem tehdy uměl víc dřít než přemýšlet, tak jsem v ní sklidil i pár hezkých úspěchů, včetně těch mezinárodních.

Také jsem se cca. 2-3 roky po úrazu začal věnovat parkouru a free runningu, který už je dnes poměrně známým sportem, ale tehdy nás ho dělalo v celé ČR tak max do 300 lidí To byla celkem výzva s mojí zkriplenou nohou, ale byl to první krůček k adrenalinovým sportům. I když nakonec zvítězila kanoistika, kde jsem měl tehdy pocit, že mohu něco dokázat, měl parkour velký vliv na pozdější rozhodování, co se životem.

Situace byla ale taková, že jsem v kanoistice víc dřel než uměl odpočívat a tehdy jsem ještě nechápal, že to není o „work hard“, ale hlavně o „work smart“. To mě dohnalo až k tomu, že jsem s přechodem do mužské kategorie totálně pohořel, kdy jsem se nebyl schopný vyrovnat chlapům (kteří ještě dodnes, i přestože to je už přes 12 let, stále sbírají medaile z olympiády a už tehdy sbírali) a do toho si nejspíš ještě způsobil nějakou formu únavového syndromu, kdy spolu s psychickým rozpoložením jsem najednou začal jezdit časy asi jako kdybych se vrátil o 3 roky zpátky.

Tehdy jsem poprvé zjistil, jak moc je důležité to mít v hlavě v pořádku a co všechno s vámi může udělat stres a negativní smýšlení.

Jelikož mě v době rychlostní kanoistiky uchvátila kulturistika, resp. víc než samotné soutěžení (i přestože jsem se pár soutěží zúčastnil), líbilo se mi to, co člověk dokáže se svým tělem udělat a kolik na sebe dokáže nabalit svalů. Zároveň to pro mě byla výzva, protože věř tomu nebo ne, tak ne vždy jsem byl takhle „svalnatej“ jako jsem teď. Když si vyhledáš na Google „lide ronnie diamond 123“, tak tam se můžeš podívat, jak jsem vypadal od svých 13 let

Vybral jsem si teda zrovna aktivitu, pro kterou se absolutně nejmíň hodím. Rodiče jsou oba bývalí maratonci a i já po nich sdělil vytrvalostní geny. Do toho mám extrémně dlouhé končetiny a věř, že je rozdíl, jestli máš 3kilovej bicák na 40cm dlouhé paži, nebo na 35cm dlouhé Někteří to brali tak, že se jen neustále na něco vymlouvám, ale já měl vždy jen rád jasno a fakta a tohle je bohužel nevyvrátitelné.

Po skončení s kanoistikou jsem si tedy začal plnit sen a věnoval se cvičení naplno. Spolu ale s další životní situací mi to po čase přestalo dávat smysl a já si uvědomil, že vlastně můj cíl asi nikdy nebyl být prostě jedna velká hrouda svalů a hovno z toho. Začal jsem se tedy spíše zaměřovat na sílu, aby z toho i něco reálného bylo, než jen neúčinné svaly, a začal jsem to kombinovat s vytrvalostními aktivitami, jako jsou běh a plavání.

Tehdy jsem ještě nevěděl, co v životě chci dělat, jen jsem věděl, že to chci v práci někam dotáhnout a zároveň jsem si procházel asi nejlepším obdobím ve svém životě, kdy mi nic nechybělo, měl jsem dost peněz na vše a cítil jsem se nesmrtelně. Nepotřeboval jsem vůbec spát, drtil jsem sport a v práci mi to taky šlo (Tehdy ještě v kanclu s aspirací na manažerské pozice )

No, jenomže pak přišla korona. Rázem bylo všechno v prdeli a já přišel o všechno. Přestože jsem v dětství býval spíše samotář, tak v tuhle chvíli jsem byl zvyklý na lidi kolem sebe. Často jsem chodil s kamarády do čajovny, sem tam se šlo na párty, rád jsem poznával nové lidi. Min. 5x do týdne jsem trávil čas ve fitku, v bazénu nebo na jiných sportovištích.

No a najednou jsem musel bejt doma. Hm blbý. V podstatě jsem se s tím ani po postupném rozvolňování, opětovném utahování a takhle min. 2x do kolečka dodnes nesrovnal.

Najednou jsem už tu energii prostě neměl a můj život opět začal postrádat smysl. Nedávala mi tolik smysl už ani ta kariéra a já začal přemýšlet, co že to byla ta věc, co teda v životě chci dělat.

Tu mám už od cca. 20 let jasnou a zkrátka a jednoduše chci být člověkem, co má vliv na lidi kolem sebe a kteří se díky němu posunou dál ve svém životě. Takový influencer, ale ne v tom významu, který dnes všichni známe. Nikdy jsem nespěchal na to se jím stát, ale věděl jsem, že dokud nebudu mít za sebou nějakou reálnou práci a úspěch, tak těžko si můžu dovolit cokoliv říkat a radit ostatním.

Zároveň mě to přivedlo k myšlence, kterou jsem měl už někdy kolem roku 2020, kdy jsem často cestoval sám a chyběla mi kolem mě parta spolehlivých lidí a jednoho dne, kdy jsem byl na Mallorce, mě napadla myšlenka, že bych organizoval párty akce na Mallorce a žil tam takhle třeba 3 měsíce a jen točil party 😁 i z toho důvodu, že byla tehdy Mallorca můj vysněný ostrov. Měl jsem pár kamarádů, ale vždy jsem záviděl lidem, od kterých jsem z doslechu věděl, že mají partu, se kterou pravidelně jezdí na hory, do zahraničí apod.

Já jsem takto zkusil za 5 let od svých 21 let x různých nabídek spolucestování a i skupiny, které pořádaly různé akce, ale nikde jsem necítil úplně, že by to bylo ono a všude mi chyběl hlavně sport a pohyb, který jsem vždy miloval.

Také jsem v té době potkal partu, která (doufám) dodnes existuje a říká si CHKA (v překladu chlapský klub a alkoholičky) a musím říct, že dodnes si toho nesmírně vážím, protože i to se hodně podílelo na vzniku ASAPu. Najednou jsem viděl partu více jak 30 lidí, kde to fungovalo. Párty, sport, cestování. Všechno dohromady, nikdo si nehledal žádné výmluvy, proč něco nejde, a odehrávalo se to v neskutečně silném a přátelském kolektivu.

S tímhle vším najednou to do mě udeřilo jako blesk. Řekl jsem si let´s go – založím si vlastní zábavní park s blackjackem a štětkama. A víš co, vlastně zapomeň na ten park! Ne, sranda. Uvědomil jsem si, že je to perfektní příležitost jak skloubit všechno, co mě baví a jak hlavně dát vznik něčemu, co tu ještě nikdy nebylo. Skupina, která sportuje, baví se, chce zkoušet adrenalinové věci a zlepšovat se v nich a co má chuť poznávat nové krajiny a země.

Takže bum, začal jsem jak jinak než na Mallorce a hned po tom s wakeboardingem, který byl první akcí ASAPu. Měl jsem asi kliku, protože jsem měl hned prvních pár akcí plných a nesetkal jsem se s žádným výraznějším neúspěchem.

Chtěl jsem, aby se lidi podporovali a motivovali vzájemně, aby se bavili i u toho sportu a aby hlavně drželi partu a komunitu. Jelikož ve mně ještě dojížděli dozvuky kariéristy, tak jsem měl ze začátku i chuť z toho udělat fakt obrovskou věc a rozjet to na plný bomby a mít z toho i slušné peníze. Velice rychle jsem ale zjistil, že takhle smýšlet neumím a vlastně to potom odporuje těm principům, kdy pro mě byl hlavní posun těch ostatních.

Dodnes nevím, kde jsem udělal chybu, ale po čase jsem zjistil, že lidi zajímá víc to chlastání, než ten sport a že 90% vztahů, které se mezi lidmi utvoří, jsou plytké a že min. 50% lidí dělá to, že si vyzobává ostatní lidi a pak s nimi zdrhne a v lepším případě si založí nějakou vlastní skupinku. V horším to tu ani zmiňovat nebudu

Možná za to můžu i já, protože „jakej vůdce, taková tlupa“, a asi když mě ostatní viděli pořád chlastat, tak měli pocit, že když chlastají oni, tak je to v pořádku. Rozdíl byl ale v tom, že já dál mezi tím sportoval a oni většinou skončili jen u toho chlastu.

Teď mi už po třech letech spolu s dalšími věcmi došla trpělivost a rozhodl jsem se to utnout. V rámci ASAPu se dál chci zaměřovat na rozvoj sportů a sportovní komunity a chci lidem ukázat, že se nemusí bát začít s adrenalinovými sporty v jakémkoliv věku a chci lidem dát možnost být součástí party a bezpečného prostředí, protože né každý jsme měli v životě tu možnost.

Zároveň je pár lidí, kteří pochopili za ty tři roky ASAPu minimálně tu komunitní stránku věci a s těmito jsme se trochu odštěpili a dál se dějí akce mimo veřejnou rovinu. Zároveň bych ale skrze právě to chtěl dál tuto komunitu rozšiřovat a přivést do ní další lidi, především ty s motivací se dál posouvat nebo ty s motivací být součástí super party, co chce podnikat a zažívat zážitky.

Chci aby lidi pomocí adrenalinových sportů začali překonávat svůj strach a aby se naučili pracovat se svým tělem a sami se sebou. To, že právě tohle jednou dokážete vás pomůže nasměřovat správným směrem a pomůže vám to do budoucna se vyrovnat s těžkými a stresovými životními situacemi.

No a hlavně freestyle sporty jsou skvělá věc na odreagování a pokud se to člověku podaří dělat bezpečně, tak to člověku dá i něco málo do fyzičky. Když to zvládne takovej polo kriplík jako já, tak to zvládneš taky a pamatuj. Dokud cokoliv nezkusíš, tak nebudeš vědět, jaký to je.

Tak snad je to už teď trochu víc jasné a pokud si to dočetl až sem a nic si nepřeskočil, tak klobouk dolů.

End of story ✌